Pocity

8. listopadu 2015 v 0:17 | K. |  S hlavou v oblacích
Nevím, jak začít.


Bylo to velikánská pauza. A tolik, tolik v ní.
Asi teď pořádně nedokáži popsat své aktuální rozpoložení. Asi. Jsem zahlcená pocity a ten pocit se mi líbí. :-)
Začala jsem více psát, ještě nevím, jestli sem všechno pověsím. Jestli vůbec něco. Zatím je to tak strašně dýchající a živé, že se bojím, že jakmile to opustí papír deníku, ztratí to kouzlo okamžiku. A křehkost.
A zase znova kreslit. Oprášila jsem ten starý náčrtník. Je to zvláštní. Začala jsem kreslit do nového, je malý, abych si ho mohla více brát s sebou. Kamkoliv. Ale přijde mi, že tak nějak nežije. Alespoň zatím. Nevím, čím to je. Jednou jsem vyklízela, ehm, stůl a byl v šuplíku, ten starý, velký a pothaný, a já ho otevřela, hodně vzpomínala, otevřela si novou stránku a začala kreslit. Jen tak. A tak zase sebou tahám tu velikou schránku svých myšlenek na papírech. A počkám si na ten druhý deník. Až zase budu vyklízet stůl.
Chodím do nové školy. Tam jsem vlastně začala více psát. Je to trochu jiné psaní, právě psaní pod tíhou a na křídlech okamžiku. Mám to s ní spojené, jako dvě nové věci. A baví mě to.
Tam jsem zjistila, že kreslení a psaní se mi stává prostředníkem. Když jsme byli na adaptačním kurzu, byla jsem tolik nejistá a bála jsem se. Ale když jsem si, třeba v autobuse, kreslila, vnímala přitom přítomnost úplně nových lidí, bylo to osvobozující a uklidňující.
Když jsem třeba seděla na zápraží u chatky, s náčrtníkem, vedle mě si povídali - doufám, že to nebylo neslušné - mi pak přišlo jednodušší se zapojit do hovoru, nebo se prostě přestat bát. Protože se mi to nakonec celé líbilo. A našla jsem nové duše. :-)
Asi se ještě vrátím k té škole. Jen, hodně dlouho se mi nestalo, že bych se ani moc netěšila třeba na víkend. Moc doufám, že mi to vydrží. Pořád v ní objevuji něco nového. Třeba asi před dvěmi týdny jsem byla v další třídě, o jeíž existenci jsem neměla tušení. Ale je to tam takové kouzelné. Vážně jen strašně doufám, že tyhle pocity zůstanou. Protože jen jít po chodbě, pokud se zrovna nesnažím schoulit se a prokličkovat mezi obrovským množstvím lidí, i když i to má svoje kouzlo, ale třeba brzy ráno, kdy přijdeme tak brzy ze zimy, že si jdeme do druhého patra koupit čaj, mají ho výborný, a pak si ho vezmu do třídy, pořád cítím podtón citrónu a začínají mi rozmrzat ruce. Je toho tolik nového a krásného.
Jen jít každé ráno kolem kostela. Když jdeme až na druhou hodinu, už je otevřený. A otevřeli park. Moc se těším na jaro, až si tam budu moci kreslit. I ráno. A až pak půjdu ze školy, nebudu spěchat, prostě si jen sednu, pod ty nádherné stromy.
Těším se. Na každé roční období.
Nevěřila jsem, že někdy napíšu něco takového. Je to pro mě... zvláštní. Nevím.

A měla bych se jít učit ten dějepis. Pravěk. Moc se těším na starověk. A musím dodělat nadpis. Tolik malůvek v sešitě jsem snad ještě neměla... :-) Tak zítra. Aha, dneska.

Tak, tak to je asi zatím všechno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama