Modlitba za jaro

9. května 2014 v 17:29 | K. |  S hlavou v oblacích
Múza povídek nesměle zaklepala na okno, akorát jsem byla doma.
Na papíře se mi tak objevila jedna povídka, kterou už jsem dlouho nosila v hlavě.
I když mám zimu ráda, nějak mi nedalo tohle napsat a povídku sem pověsit. Je to spíš lyrické, než skutečný příběh s dějem. Takové věci mám ráda.



Po studeném kamenném nádvoří se rozléhá klapot skleněných střevíčků. Blíží se důstojně a pomalu. Zima přichází.
Podzim se tedy zvedne z lavičky, zamává všem na rozloučenou a odchází v záři slabého slunce s nasazenou kapucou pryč.
Zima se usměje: teď jsem na řadě já.
------------
S podepřenou hlavou sleduji vločky poletující za oknem. Jsou jako kapky v moři nekonečna, snáší se na zem, zaplňují chodníky a zaplétají se ptákům do křídel.
Zahrajeme si, spočítáme je…
Nebo se vsadíme, kolik jich ještě spadne než Zima opustí svůj skleněný zámek?
Bílá peřina nehnutě leží, nemá se k odchodu a dělá, že neslyší. Tiché kroky na ní zvláštně křupou, nechávají stopy. Sluneční detektivové mají tak snadnou práci. S lupou u oka se plíží po cestičce z drobečků, jako v pohádce.
A neopatrná Zima se zabalí do jinovatky.
Ještě chvíli, pak už poslové slunce stojí před branami do jejího zámku. Slunečním svitem odemykají na třikrát zamčené brány, brány s odhozeným klíčem.
Zima se jen usměje: tak lehkovážní, ještě nepřišel jejich čas. Odhodí bílý kapesník, mráz přebíhá nejen po páteři. Stále ještě přetrvá.
Tak kolik vloček ještě spadne?
V zamrzlé kapce odpověď nedostanu. S pod mraků vykoukne ještě jeden paprsek slunce. Spiklenecky mrknu. Už ne moc.
Odložím tužku, zabalím dopis a pošlu jej po větru. Vznáší se, klesá. Zima ho chytne do ruky, rozloží, začne číst.
Bílá kočka jí nakoukne přes rameno. Zaprská pod fousky a tázavě se zahledí na svou paní.
Zima udrží ledovou tvář, jak je její přirozeností. Zmůže se jen na úšklebek.
Tak modlitba za jaro…
Paní Zimo, ze skleněného zámku, korunovaná vločkami s žezlem z rampouchu a s jablkem z ledové kostky, jak dlouho ještě setrváte?
Dlouho, usměje se.
Sněženky počítají na lístcích dny a těší se na jaro. Na jaké? Na to od Vivaldiho? Třeba. Alespoň nějaké. Smyčce začnou čechrat vločky.
Zima protočí oči.
Pak slunce trochu rozespale zívne, protře si oči. Zaspalo? Shlédne z oblak. Tichá, krásná noc. Možná?
Poklepe bratru měsíci na rameno, podá si s ním ruku a vymění polokouli. S novou silou zazáří.
Zima našpulí ústa.
Nemohlo spát déle?
Kvapně si přes ramena přehodí pléd z roztávajícího sněhu a za vůně rozkvétajících stromů opouští svůj hrad. Na obzoru se ještě zastaví, zahledí se do krajiny.
Zase přijdu, slíbí s křivým úsměvem.
My víme, usměju se taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama