Cesta vlakem

11. září 2013 v 20:23 | K. |  Poezie
Tuhle básničku jsem začala psát při cestě - jak už název napovídá - vlakem do Plzně. Skoro mně přijde, že ve vlacích je jakási nápaditá energie či co. Vždycky v něm začnu něco psát, vymýšlet.
Tak tedy, básnička psaná při pohledu z okna vlaku:

Říká se, že čas se nedá zastavit,
zrychlit ani zpomalit.
Běží pořád stejně, ke všemu netečný,
přesto nezemře, stále věčný.

Neviditelnou silou poháněný,
jednoduchý, složitý, dokonalý,
pod nejpřesnějším metronomem,
všeho strůjce, přesto anonymem.

Syčící zvuk, vůně oleje,
vlak se rozjíždí,
pod koly ubíhají koleje,
čas jen ohromeně přihlíží.

Co dělat? Teď už nic.
Čas uraženě odvrátí líc.
Svět se začal snad jinak točit,
probíhá jen mezi prsty, takový je to pocit.

Stromy se promění v rozmazané šmouhy,
co bylo je najednou z dohledu,
snad se čas rozplyne do barev duhy,
stále bráníc se pohledu.

Brzdy, skřípot, jemné trhnutí,
a čas se ušklíbne, zpět ve své monumentalitě.
Dveře zapadnou, poslední cestující vystoupí,
hrnou se z nádraží, vstříc realitě.


Psala jsem, že v dohledné době poezie s mou autorizací moc nebude přidávána. Jako první co mně napadne, když mám náladu na psaní je básnička. No, neříká se tomu ironie?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama